Uplynulý bádací víkend probehl v grandiózním stylu. Protože jsme vedeli, jak nárocná akce nás ceká, bylo predem domluveno, že v pátek vecer dáme max. 2-3 kousky a že pujdeme brzy spát. Ovšem magické datum, kdy svátek má Jan zpusobilo, že v poklidné atmosfére Polovnické se náhle objevil náš bývalý predseda Jano. A prestože v Jáne byly slavnosti s velkou návštevností, tak nás znenadále poctil svou prítomností – a zrovna v den svých kulatých narozenin. Tímto nás vytrhl z letargie a nastolil jiné svižnejší porádky… Takže jsme šli spát pet hodin pred budíckem, ale o co méne jsme naspali, o to více se sešlo lidí. A práve zde bych chtel vyzdvihnout prínos zahranicních expedic. Na Ohništi nás vetšinou bývá jako šafránu, chtel jsem ríci, že se málokdy sejdeme více jak ve dvou. Pritom ve skutecnosti není šafránu na Ohništi vubec málo. Zde na loukách je ho naopak nebývalé množství. Takže nebýt cesty do Makedonie, nebyla by ani tato akce. Práve až tam, mnoho kilometru od vlastní hroudy si cesko-slovenští kluci domluvili akci do Havrana. A v momente, kdy zacali lidi vystupovat z aut, nemohl jsem se jich dopocítat. Prsty dvou rukou mi nestacily: bylo nás celkem 16 plne akceschopných borcu (a borkyn).
V dlouhém hadu jsme se celkem brzy vydrápali hore na salaš a kvuli efektivite a pro snadný prustup jeskyne se rozdelili na dve skupiny. Propast Havran nás privítala svým neustálým funením studeného vetru. A byt je v jeskyni neco kolem 3stupnu celsia, tak nekterí se porádne zapotili. Sintrové úžiny pod posledním slanením byly vysilující a bohužel i limitující pro nekteré „tlustochy“. I zkušení jeskynári, proste neprolezli… Jeskyne byla celá cistá, pouze koncový sifon neprekvapil a pohltil nás do své blátivé náruce. Kyblíky lítaly jeden za druhým, jen nekterí nezodpovední jedinci práci sabotovali a z hutného bláta tvorili trojrozmerná umelecká díla. Postoupili jsme asi 3metry, kdy chodba stále horizontálne pokracuje. Na dne jsou vodní sracky a na stenách jílovité bláto. Celní krtek Peter dobral poslední kýbl z poslední blátivé duny a zavelel k odchodu z pracovište. Presunuli jsme se do prostoru deponie a vyzval nás k taneckám. To znamená, že cesta dál je volná, jde jen o to, kdo tam vleze první… Ve své nevedomosti to prohrála Tinka, nasoukala se do otvoru v toužebném ocekávání grandiózních prostor – a ono nic. Menší kavernicka se bohužel opet uzavrela blátem na neprulezný profil 3cm. Bylo to sice zklamání, tentokrát žádný objev, zato atmosféra a poznaný pocit kamarádské sounáležitosti byl všem nejvetší odmenou.
Tyto vzájemné pocity jsme ztvrdili vecer u ohníka s dobrým jídlem a pitím. Na druhý den v nedeli už jen pár nejsilnejších jedincu šlo kopat sondu spodního vchodu do j. Klíc. Ani zde jsme se zatím do jeskyne nedokopali, ale zachytili jsme konecne výrazný pruvan urcující další smer postupu. Záverem chci podekovat všem prítomným a dovolím si jmenovat všechny úcastníky akce bez ohledu na zásluhy, aniž bych komentoval kdo neprolezl úžinou, ani kdo v nedeli šel „jen“ na povrchovku: Holubek P+A, Pokrievka P, Plavec P, Lejava M, Neuschel P, Vronka J+M, Hovorka P, Folvarcný B, Krístek P, Votoupal S+V, Macek, Imrich P, Majernícková T,.
