V roku 1926 vyšla vo vydavateľstve Družstevní práce v Prahe kniha českého novinára a spisovateľa Rudolfa Těsnohlídka Demänová. Je venovaná najmä Jaskyni slobody v Demänovskej doline objavenej v auguste roku 1921 moravským učiteľom Aloisom Králom. Dve kapitoly sú tu však venované aj Jánskej doline. Pre Jánske noviny som si dovolil poprosiť dcéru Terezku o ich prepísanie a prvú časť uverejniť aj na stránke nášho speleoklubu. Ešte pre zaujímavosť treba dodať, že v roku 1937 vydal F. Borový v Prahe Těsnohlídkovu povesť o Zakleté Lúčance, kde sa spomína aj Ďumbier a Jánska dolina. Vyšlo to až po autorovej smrti a v závere knihy je o tom napísané: Vypravování O zakleté Lúčance, pohádkové to zpracování osudu tak Těsnohlídkem milovaných Demänovských jeskyň, vycházelo v Dětském koutku Lidových novin od 3. červencce do 18. září 1927, s kresbami Eduarda Miléna. M. N. Príjemné čítanie kde sa opisujú časy už dávno minulé. Prípadný záujemca o knihu si ju môže požičať v Slovenskom múzeu ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovskom Mikuláši na Školskej ulici č. 4 v zrekonštruovanej budove.
Peter Holúbek
DOLINA SVATOJÁNSKÁ
Jsem na rozpacích, co mám říci o dolině Svatojánské, sousední a souběžné a Demänovskou, kam jsme se vypravili po prvé 9. března 1922. Mužové vědy, kteří sepsali učená pojednání o Liptovském Krasu, nepáchli do něj ani nohou a pomíjeli ji, ačkoli jí naprosto nelze odlučovati při řešení ohromného problému bludiště demänovského. Vábí mně bez ustání jakýmsi tichým, spíš jen podvědomým hlasem. Našeptává mi tajemně, že nás tam očekává vrcholné překvapení. Přiznám se ihned, že bych byl raději, kdyby to byl jen klam, poněvadž rozsah výzkumů je již beztoho nad skromné síly jednoho člověka zůstaveného docela sobě samému. A přece tuším pod jejími štíty podzemní dědiny, které se tu podle pověsti za válek Rákoczyho propadly, aby se jejich spravedliví obyvatelé vyhnuli hříchům a světským marnostem. Dolina Svatojánská mi je od prvního spatření daleko milejší než Demänovská, byť nemá jejího divokého rázu, třebaže spí pokojně mezi svými lesy, jako by utajovala úzkostlivě své záhady pod zelenou plenou.
Za deštivého rána prošli jsme obcí, která dala dolině jméno. Tři kaštely zemanské a zámek szentivanyiský vyčnívají nad střechy chalup, z nichž loni polovice lehla polem. Místní faráři, katolický a evangelický, znesvářili se na smrt a zaslepeni jsouce chtivostí msty zakládali prý požáry. Nejdříve lehla popelem stodola jednoho, potom došlo k odvetě, žhářství uvádělo obyvatele v zoufalství, a konečně bylo zhubeno víc, než půl osady. Někdejší středisko kulturního ruchu v Lipově bylo obráceno v trosky, obec, která se tají v leckteré kapitole románů Jókaiových, pustla a pozbyla významu.
Potok běží přes cestu, sem tam ještě led pokrývá zem, za okny však již byla na slunci vystaveny pečlivé ošetřované květináče. Všude se chvatně dostavují domky z tufu, lidé zasmušilí a ustraní, spěchají, aby před příchodem jarní polní práce byli hotovi. Bída a smutek je duší obce, jež by mohla být blahobytným a bezstarostným letním sídlem. Hned za posledními domky cítíme těžký zápach. Čpi jím prameny sirkovice, jež vystřikují z tufového balvanu na břehu řeky Štiavničky, na jejím dně a později z nízkého břehu vedle zřídel kyselky. Sirkovice obrátila těla mrtvých na zdejším hřbitově v mumie, které jsou přechovány v kostnici pod katolickým kostelem.
Jest nám přeskočiti a přebřísti četné bystřiny, sněhové potůčky jako večera, rozjíž je dnes mnohem silnější, zasahuje zvolna svahy hor. Kotlina se úží a širokou branou vcházíme do údolí sevřeného s obou stran hlubokými lesy.
Dolina má tichý, prostý půvab, němž jest cosi tklivého, cosi ze stesku sirotčí opuštěnosti. Tento stesk mi obestřel i malou horáreň , v které jsme odpočívali po dvou hodinách pochodu. Čisto jako v klícce, ticho jako v hrobě. Stařena v okulárech přebírá páteční čočku, stařec se rozpomíná na ztracené časy a vypravuje o nich tvrdou spišskou němčinou. Hej, bývaly doby! To se neopovážil pronajímati si honitbu lecjaký mäsiar, nýbrž vždycky pán. Skolil býka medvěd a pán jej zaplatil pansky, nikterak nesmlouvaje, Pán poslal koně medvědům, aby se nakrmili a poveselili, než na ne podnikl panskou polovačku. Hej, byly doby, kdy pytlák byl nemenší pán než velkomožný ze zámku. Nuž, lze se zeptat horára Filló, kolik zastřelil pro panskou čest medvědů, když se pánovi zatřásla ruka, kolik pytláku se dělívalo s panstvem o horu a jak bylo těžko jíti lesní cestou, kde člověk nebyl jist před divákem, před černou sviní, obyvatelkou močiariska. Ale dnes? Dnes je přece lépe, připouští vysloužilý horár. Že slouží třicet a šest roku, že má 800 Kč ročně, byt v této chaloupce a kousek zahrádky před okny, že jako na smilování boží čeká na návrat syna ze Sibiře, o tom sice starý horár mlčí, avšak tím horlivější se vyptává na nový pořádek světa. Je si vědom, že přišla pravá svoboda, o jaké se lidu jenom zdávalo. Čeká ji také pro sebe a věří, že republika dá jeho dětem tento kousek pronajaté půdy, jež ho živila, půl jeho života.
A zase kráčíme sněhem a stále stoupá neširoká, vozová cesta po prudkém úbočí, mimo závratné strže, v nichž dole jsouc zakrývána krajem lesa hučí Štiavnička, rodná sestra ponorné řeky demänovské. Kolébka obou stávala na severní stěně Ďumbiru, tisíce let je oddálilo, roztopilo ledovce, ponížilo je na dno úvalů a uvedlo ve služebnost podzemních říší.
Teď vyšlo slunce, ostrý vítr rozehnal mračna a z nich vyplynou štíty hor, drsné a posupné. Za námi mizí Poludnica, útes Pred Belom se týčí přímo nad námi, a vzadu v soutěsce vystupují obrysy masivu Ohniště. Mračně sem pohlíží hřebenu obrovského kohouta. To je Hlboko, u jehož paty vyvěrá po druhé Štiavnička. Opouštíme cestu a pracně slézáme v závějích na dno doliny, kde se skrývá druhý nový vchod do podzemního světa. Zde tedy vystupuje ponorná řeka na světlo! Ale kterak! V malé sluji mezi povalenými kmeny smrku a mezi balvany je siná tůň, u dna zelená, vesele zelená, uprostřed se černá dno, nahoře jícen, z kterého pokojně proudí vyvěrání. Řeka hovoří a hovoří, ale nepoví nic o své ponorné pouti, snad delší a jistě dobrodružnější, než má její demänovská sestra Lúčanka. Tamta se vrací na zemi vášnivě, s výkřiky a protesty, černá, hněvivá, kdežto tato zde jde tanečním krokem, nevyzpytatelná, plavá, mateřsky zjemnělá bolestmi i odvěkého zrodu. Dívám se na zřídlo šumné řeky a mám dojem, jako by si byla zakryla tvář závojem, abychom z její podoby nepoznali nic kromě zraku.
Není to nic platné, poněvadž je tu člověk, jenž se již zmocnil prvního klíče jejich tajemství. Opodál nalezl okénko do jejího podsvětí. Je těsné, nebezpečné, je třeba se k němu smýkati pod převislou skalou až na okraj tůně. Po smyčkovité oklice a za hradbou kamenů dostihne se první rozlehlé síně. Krápníky splývají až na vodu, dotýkají se hladiny a zrcadlí se v ní svým třpytem. Jsou hnědočervené, jak s terakoty, mohutné, silné, bez poruchy, neboť k nim donedávná nepronikl člověk, který by je ničil.
Řeka vteká do síně vysokým portálem, na jehož římsu se odvážil objevitel, ač je to velmi nebezpečná procházka, vhodná spíš pro náměsíčné. Chodba se končí v úžině nad vodou, kde bude nutné, abychom přepluli na prámu nebo člunu, a pak teprve se člověk zmocní jistě a bezpečně i tohoto světa pod světem. Ale nebude to úloha snadná, mnohé okolnosti nasvědčují, že zde číhají propasti, těsniny, neboť jsme asi v starším, divočejším pásmu, než je pásmo naproti za horou. Nad námi pní horský pás široký sedm kilometrů, výšky téměř velehorské a přímo naproti jsme včera vycházeli z nitra hor. Jaké tu čekají objevy? Jaká hračka je vedle této horské hradby převlaka Moravského Krasu mezi Pustým a Suchým žlebem! Objevitel Demänovských jeskyň krotí suchým a střízlivím úsudkem fantasie. Nemohu se s ním shodnouti.
Za slunce i divé fujavice, která skučí a smetá sníh, po delších dvou hodinách vytrvalého pochodu jsme u kolmá stěny Púchalek, kde Štiavnička počíná mizeti v řetězu propadání. Horáreň se krčí pod srázy Ohnište a my jsme jejím dvěma obyvatelům první poslové blížícího se jara. Zvou nás do teplé jizby, co se venku spouští prudká metelice. Nad hrozivým mračnem probleskuje v stěně Ohnište až u vrcholu obrovské okno. Živly za vzájemných zápasů prorazily skalní hřeben pravidelným otvorem nad pásmem kosodřeviny.
Nyní opět věřím, že člověk je stejně nedočkav krásy jako chleba. Krása sídlící v horách Liptova i v jejích lůně donese chudému kraji chléb. Snad již nikdy se neotevřou zlaté doly Magurky, snad nikdy již nevstoupí baník do železných dolů pod Ďumbirem, avšak lidé milující volnou a nespoutanou přírodou v její neporušené nádheře, stanou se tu vždy stálejšími hosty. Poklad nalezený Králem nezůstane ležeti ladem. Bohužel je tento poklad daleko od velkých měst, zato však je blízko u letních sídel tatranských. V jejich sousedství bylo by lze zříditi letní domov pro nás prosté robotníky republiky, nikoli pro velkomožné. Věřím že se neuskuteční jeskynní autonomie, která by tuze ráda viděla, aby věda, krápníky a tantiemy zůstaly Moravě, kdežto chudý učitel, lhostejnost úřadů a politiků, nepochopení a dobšinský led Slovensku.
Jdu v stopách svého průvodce. Sníh, vítr a mráz mi vzniká až k srdci. Kráčíme umdleně a zmocňuje se nás ospalost z únavy. Míjíme opět boční dolinu, v které je popleněná a vydrancovaná jeskyně Stanišovská. A když přicházíme zase k Váhu, když jdeme rozbředlou silnicí pod stromořadím břiz k Okoličnu, jsme si jisti, že jsme předešli před prvními rozsevači, ale že námaha nebude marná, i kdybychom se nedočkali časů, kdy uzraje.
(pokračovanie nabudúce, kapitola Stanišovská jeskyně)
