zápis akce ze soboty 6.8.2011
Nejprvebych se rád kajícne omluvil pánum Petrum Va., Ho., La.. Bezjejichž pricinení bychom zdaleka nebyli na lokalite Klíc takdaleko a hluboko. Kolik je to nyní vlastne metru a jaképrevýšení, nevíme – prostory ješte nejsou zamereny.
Akce zacalav pátek velkým a težkým rozhodováním, kdy Silvestr dlouhováhal, zdalipak pojede na JT, trochu se spolecensky povyrazit, cimá radeji zvolit mou nekomunikativní spolecnost. Po dlouhém uvažování zvítezilo Ohnište. A protože naše rozhodnutíodjet padlo jako obvykle na poslední chvíli, nestacili jsmekontaktovat naše záchytné kamarády z Liptovské kotliny a takjsme pátecní noc strávili opet jako psanci na šterku predchatou… Naštestí už nepršelo, zato déletrvajícíobdobí deštu bylo poznat v jeskyni.
Kdo byl v jeskyni Klíc, tak nyní by se dalo ríci, že je v jeskynirelativne sucho – ale už cestou bylo videt pekne propláchnutédno blátivého koridoru asi dlouhodobým prítokem.
Na dnešníakci jsme se rozhodli vysledovat proudení vzduchu, neb v poslednedosažených prostorách jsme se sice dostali na dno propasti, alepokracování vypadalo bezútešne, kdy zrejmý hlavnítah jeskyne se sevrel do uzoucké pukliny mezi litákem. Alehlavne tam nebyl náš pruvodce pruvan, který nás nikdynezklamal.
Proto jsmednes chteli ocuchat zrejmé horizontální patro nekde v pulceminule objevených propastí.Už jsem tam nakukoval predtím, ale volné šluchty nás tenkráthnaly dolu. A rovnež nebývalé množství bílého caco3se zdráhalo pred zprasením. Dnes však nadešel ten cas, kdyjsme museli projít i touto cestou. My zastánci a zoufalci období„holýma rukama“ jsme pomocí skutecného 500g kladiva opatrnepostupovali vpred. Nemaje vrtacky se probíjíme kousek po kouskudo nitra masivu, kdy brity úzkého meandru musely jít stranou.Silvestr se dokonce naucil obracet kolena i na druhou stranu, jenaby prolezl. Po asi peti metrech mužeme konecne dýchat volneji,dokonce se lze i vystrídat na špici. Postupne zdoláváme nekolikdalších velkých bloku zatarasujících prustup. Plazivka sepozvolna zvetšuje, a už cumíme do cernocerné tmy…, pak jsemsi otrel celovku od bláta a vidím príkre sestupnou chodbu,kterou s opatrností slézáme. Ocitli jsme se na vrcholu sutáku navysoké prícné pukline. Vpravo chodba klesla do kouta, kde senachází první podzemní Ohništové jezero. Teda spíše vetšíkaluž o prumeru asi 3metry. Hloubka vcelku nic moc, pro zkalenípadajícím bahnem nevidíme dno. Vypadá to však na takový slepýkout, byt je tam malý úzký trativod, který se v mapách významneoznacuje otazníkem. Pruchozí cesta ale dál tudy nevede. Vracíme se a sestupujeme na druhou stranu. Je to príkre sesvažující chodba, presne kopírující sklon vrstevních ploch.Nad námi pak ješte vysoká puklina a kousek vedle mohutnýsintropád. Délka této nejvetší prostory je asi 20m, priprumerné šíri asi 3m. Dno je jeden obrovský zával. A tímtojsme skoncili s volne pruchozími prostorami.
Kde se všakstratil náš verný pruvodce pruvan? Nezbylo než aplikovatstaronový fenomén obarvení vzduchu. Už však žádná nepovedenácacinová zkouška známá z Havrana, ale doba pokrocila a já sevybavil malými barevnými dýmovnickami ze Zábavné pyrotechniky.Me se líbily ruzné barvy, Silvoš mel zase obavy z otravybojovými plyny. Jeho skepse však brzo roztála, když videl, jakto krásne kourí. Já jsem to pozoroval zespodu, jak dým vyplnilcelou prostoru – a nikde ani náznak nejakého procištování.Silvestr zadýmení sledoval zezhora v príchozí plazivce vcerstvém pruvanu a krásne vysledoval, kudy vítr vane. Cestaopet nemírí dolu do propasti, ale již podruhé nás vede vhorizontu do komínové chodby nad propastí. Vypustili jsme pakješte nekolik kontrolních modrých a zelených dýmovnicek –to už Silvoš hýkal radostí – že cesta je zrejmá. Opet jsmemuseli použít kladivo a sekác a pres další úžiny jsme sedostali na vrchol komína. Zde se plazivka už zúžila natolik, ženezbývá než opet kopat. Je videt tak ctyri metry dopredu vneprulezné ale kopatelné plazivce. A toto krásné bádání jsmesi už nechali na príšte…
Bezzamerení, jen podle odhadu, jsme nyní mohli postoupit otakových 50 – 60 metru.
